Vyhledat
  • IGNITE projekt

Vděčnost podle Káji


Je pro mě životním vzorem. Tato stařenka, co vždycky sedí ohnutá v přední lavici kostela. Chodí s dvěma berličkami a špatně vidí i slyší. A přece… Je Bohu TAK blízko! Strašně ráda ji pozoruju - je to, jako bych viděla světici.


Párkrát jsem si s ní i popovídala, když jsem ji doprovázela po cestě z kostela. Teda spíše – naslouchala jsem, protože mě neslyšela, tak povídala jen ona. Naše konverzace probíhala většinou takto: „Dobrý den, moje milá Karolinko. Víš, já už tak špatně chodím a v kostele nic neslyším, ale jsem za to tak vděčná, že tam můžu být! Já jsem tak ráda. Že prší. (Ten den bylo opravdu ošklivo, zima a do toho mrholilo!) Za to musíme Pánu Bohu děkovat, to je dobře, že prší. Za všechno musíme děkovat!“


Jindy mi zase řekla: „Víš, mě už všecko bolí a málo vidím, jdu do kostelíčka tak dlouho, ale jsem za to tak ráda a jsem vděčná Bohu, že tam přecijen můžu jít! Je to tak dobře. Máme se radovat z toho co máme, a máme za to děkovat!“


Vždycky se se mnou loučila tak, že dlouho opakovala (snad tak dlouho, že přestala, až už jsem byla o pár metrů dál): „děkuju za slovíčko, děkuju Ti za slovíčko!“


Za všecko musíme Pánu Bohu děkovat. Všecko je milost. Jsem za to tak ráda a jsem za to vděčná.

Tato předehnutá stařenka, co špatně slyší a vidí, o tom ani netuší, ale má na můj život takový vliv! Její životní program jako by se dal shrnout do těchto slov: skromnost, pokora, prostota a … VDĚČNOST! Je to něco neuvěřitelně obyčejného a přitom tolik přitažlivého. Její srdce a její vděčnost jsou tolik nádherné. Tolik! Tato stařenka je mým vzorem a ani o tom neví.


Objektivně – má tato paní důvod k vděčnosti? Všechno ji bolí, chodí o dvou berlích, špatně vidí i slyší. Je vdova, bydlí v malém domečku a mimoto se párkrát týdně dostane do kostelíčka (jak sama říká). Má důvod k vděčnosti?


Máš Ty důvod k vděčnosti? Mám já důvod k vděčnosti? Víte, vzpomínka na tuto ženu mě vždycky dostane. Dává mi dokonalý příklad, jak být vděčná a tedy radostná. A stejně – tak často v tom padám!


Jsou chvíle, kdy mi den přijde na nic, připadám si nevýkonná a neužitečná, kdy mě štve počasí, lidé v přeplněné tramvaji, kdy se hroutím nad tím, „jak toho mám strašně moc“ nebo „jak jsem strašně unavená“. Jsou dny, kdy srovnávám svůj život s životy druhým a nejsem s tím svým spokojená. A to, co cítím, je od vděčnosti na kilometry daleko a přitom – PŘITOM JI MÁM NA DOSAH RUKY!



Mám pro vás tip na tyto chvilky, kdy vděčnost a radost jako by se někam schovala. Je to odzkoušený recept – opravdu.

4 slova: začni sepisovat svoje vděčnosti.

Na mobil, do počítače, do sešitu nebo si je jen říkej. Nejdřív ti to možná půjde ztěžka, ale pokračuj. Pokud nevidíš nic, za co bys měl být vděčný, vzpomeň si na tu stařenku. Děkuj za déšť, děkuj za všecko. Garantuju ti, že po chvilce nebudeš moct přestat, jak se bude tvoje vděčnost kupit!



Máš za co děkovat. Máš se z čeho radovat. Máš být za co vděčný. Chtěj žít v té radosti, kterou vděčnost přináší!


Vaše Kája



0 zobrazení

© IGNITE projekt 2019

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now