Sedět ve žlutém křesle, pít „mléko s kávou“ a kochat se pohledem na východ slunce s Ježíšem, smát se Jeho vtipům, naslouchat u Jeho nohou, chválit Ho, procházet se spolu po lesní pěšince anebo společně nově tvořit a prostě být v Boží přítomnosti. Toto by pro mě dřív byla představa o tom, co představuje Pokoj. A samozřejmě že i částečně stále je.
Ale čím více jsem přemýšlela nad tím, co to skutečně znamená Pokoj a žít v něm, tím víc mi docházelo, že vůbec nejde o to, mít jen dobré dny, které září sluncem, všechno je dokonalé a daří se mi, na cokoli sáhnu. V upřímnosti můžu prohlásit, že takových dnů je o něco méně, než jiných. A právě v těchto jiných, nedokonalých a někdy vyloženě špatných dnech smíme a máme prožívat pokoj stejně jako v těch krásných a sluncem prozářených.
Jak je možné, že apoštol Pavel, přestože byl vězněn a prožíval obrovské utrpění, zároveň žil Pokojem ve svém nitru? Jak je možné, že přes veškerý nezdar a bolest, jeho srdce bylo radostné a plné života?
Věděl kým je.
Apoštol Pavel poznal, kdo je Bůh a kým je on sám v Něm. Svůj pohled zaměřoval stále a stále na Ježíše. Ne na to, co by se z lidského hlediska zdálo jako naprosto bezvýchodný problém.
Znal Boha a nepochyboval o Jeho záměrech ani o Jeho všemohoucnosti a už vůbec ne o Jeho lásce.
Často si sama na sobě uvědomuji, že nedokážu cítit tento Pokoj, jen proto, že se až přespříliš zaměřuji na sebe a na to, co je kolem mě. Na všechny potíže a starosti. Na věci, které si dosud nechávám na svých bedrech a nedávám je Bohu, aby je On mohl nést za mě, když už nezvládám. Nehledím do Boží tváře a nechávám se světem okrádat o to, co mi Ježíš na kříži vydobyl.
A přesto Ježíš znovu a znovu opakuje „Odkazuji vám pokoj, svůj pokoj vám dávám.“
Pokoj je dar.
Není to nic, čeho můžeme dosáhnout vlastními silami. Stačí ho jen přijmout. A je jen na nás, jestli ho skutečně přijmeme anebo ho necháme zabalený v dopisovém balíku v poštovní schránce.
Nehledě na to, co se nám v životě děje, jsme povoláváni pro život Pokoje, kdy nás strach, stres ani starosti světa nemůžou oddělit od Boží lásky. Skutečně ji můžeme prožívat jedině, když si plně uvědomíme, čí jsme, a potom už nemusíme stavět na hodnotách tohoto světa, ale můžeme prožívat život v plnosti, který nám Bůh zaslíbil.
Pokoj, pokoj rozbalím,
Lásku, lásku, už se přijmout nebojím.
A co ty? Rozbalíš si svůj dárek?
Toto je verš, který zasáhl mé srdce, když jsem se modlila za tento článek:
„A Boží pokoj přesahující všechno chápání bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ Filipským 4:7
Vaše Lenča Tomášková
(kapela Alive)
