Láska v mém životě
Láska má mnoho podob. Těžko hledat nějakou přesnou definici, když každý z nás ji ve svém vlastním životě vnímá jinak. Proto bych vám zde chtěla popsat tři druhy lásky, které jsou pro mě osobně velmi aktuální.
1) Láska manželská – rozhodnutá milovat
(Pozn. ano, jsem vdaná už přes rok a půl, ach, jak to letí 😊) Tento typ je tím „nejvyšším levelem“ lásky mezi mužem a ženou. Je to láska silná, odhodlaná, vybudovaná na společných hodnotách a důvěře. Láska, která začala klíčit jako malinkaté „semínko“ někde uvnitř vašeho srdce, jež bylo zavlažováno prvotní jiskrou, motýlky v bříšku a pocitem zamilovanosti. Jak semínko sílilo, bylo třeba přidat více „výživného hnojiva“ v podobě společných zálib, zážitků a společně strávených chvil. Až semínko dozrálo do velikosti uvědomění si společných hodnot a budoucnosti, a dospělo k ROZHODNUTÍ. Toto je naprosté jádro lásky v manželství. Vaše rozhodnutí, které stvrzujete slibem věrnosti u oltáře, že budete druhého člověka milovat, i když zrovna nebudete mít náladu, i když se pohádáte, i když bude špatné počasí, i když on/ona má své chyby a zlozvyky, kterými Vás vytáčí, i když přijde nemoc nebo špatná finanční situace. Za každé situace jste se rozhodli milovat, přestože už to nebude výlučně o krásných pocitech a společných zájmech. Teď to může budit velký respekt, ale na druhou stranu tu existuje jistota, že ten druhý stejné rozhodnutí učinil taky, což Vám dává sílu milovat jej každý den a každou vteřinu. A to je krásné.
2) (Sebe)láska – milujeme (se) málo nebo moc?
Tak s tímto se setkávám nejvíce ve svém životě. Moc dobře znám ten pocit, když se probudím, nepřipadám si ani hezká, ani chytrá, ani potřebná. Nedokážu na sobě najít jedinou pozitivní věc. Často tento stav trvá i několik dní, kdy se utápím ve svých nedokonalostech a „bolístkách“. Sebepřijetí je dlouhý a náročný proces, který nám však pomůže uvědomit si naše místo v životě a ve světě. Každý z nás má nějaké poslání a k tomu je potřebně vybaven. Přestože si myslíme, že nejsme k ničemu dobří a neustále se srovnáváme s ostatními (kteří jsou vybaveni zase jinak), vždycky tu existuje nějaká věc, díky které jsme přínosem pro svoje okolí. Třebaže máme pocit, že tuto „nepatrnou“ schopnost přebíjí náš nedokonalý vzhled, nedostatečné schopnosti či vědomosti. Jakmile však začneme věřit sami v sebe a mít se rádi, takoví, jací jsme, život se stane jednodušší a zářivější.
(Sebe)láska má však protipól. Může to být snaha strhnout veškerou snahu, pozornost a uznání na sebe nebo „jen“ projev sobeckého ega, kdy je nám zatěžko udělat něco pro ostatní. Odmítáme opustit svou „komfortní zónu“ a kalkulujeme, jaký přínos z toho budeme mít. I já se chovám často sobecky a příliš se soustředím na své „já“, což je ovšem normální. Avšak normální je také vyjít ze sebe, udělat něco pro druhé a potlačit přílišnou (sebe)lásku.
3) Láska Dokonalá – bezpodmínečná
Blížíme se do finále. Jelikož my (lidé) jsme ze své podstaty nedokonalí, ani naše láska tedy nemůže být dokonalá. Avšak Někdo dokonalý tu přece jen je, kdo už dokonale miloval a stále miluje. Za chvíli budeme slavit Velikonoce, největší svátky Lásky. Takové, která překonala smrt a dala všem naději a svobodu. Moje vlastní definice pravé Lásky se skrývá v jedné větě: „Neboť Bůh tak miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16) Stále mě nepřestává fascinovat, že Bůh miluje bez podmínky, aniž bychom si to museli něčím zasloužit; že miluje všechny bez rozdílu i s našimi chybami, že nám svou Lásku dává naprosto nezištně v takové míře, v jaké my sami se ji rozhodneme PŘIJMOUT. V závislosti na míře přijetí získáváme sílu milovat sebe i druhé a přibližovat se tak k dokonalosti.
Vaše
Moňa Šinclová
