Začátek mých úvah o jednom krásném a velmi důležitém ovoci Ducha Svatého – dobrotě – bych vzala trošku šířeji. Přemýšlela jsem, proč nazval sv. Pavel dobré lidské vlastnosti - nebo spíš ctnosti, ovocem. Proč zvolil právě srovnání s ovocem?
Představuji si upravený posečený sad plný dobře urostlých stromů. Vidím stromy plné jablek, vedle hrušně, švestky, broskve, meruňky... Každý strom je obsypaný krásnými zdravými plody. Ale kousek dál je zanedbaná zahrada, zarostlá, stromy neprostříhané, suché větve jsou plné mechu a lišejníku, ovoce téměř žádné, jen malé červavé a nevzhledné plody. A jdu myšlenkami ještě dál.
Vidím hospodáře obou zahrad. V té první hospodaří zdatný zahradník – poctivec. Trpělivě a pečlivě obchází každý den stromy, sleduje, co je potřeba provést, donese si nářadí a koná. Po poctivé práci se na jaře s radostí dívá, jak sad krásně kvete, v létě sleduje, jak se sad zabarvuje a těší se, že již zakrátko bude sklízet výsledky svého snažení. Děkuje za déšť i za slunce, protože ví, že sám by nezmohl nic. A když vidí tu krásnou úrodu, vstupují do jeho srdce myšlenky na ty, se kterými se může podělit, kteří jsou nemocní, kteří své ovoce nemají, kteří potřebují potěšit…
Druhá zahrada je téměř stále opuštěná. Její hospodář se o ni příliš nestará. Už dlouho neprostříhal stromy, neodřezal suché větve, neokopal půdu kolem kmenů, nepohnojil, nezaléval v době sucha. Nemá trpělivost, aby čekal od jara do podzimu na ovoce. Nechává sad postupně víc a víc zarůst. Když přece jen přijde sad zkontrolovat, vidí tu spoustu zanedbané práce a nemá k tomu odvahu, ani chuť, ani vytrvalost.
Takže ta paralela s ovocem je docela vystihující. Bez mého snažení ovoce nevyroste. Ani v zahradě – ani v mém srdci. A jak je to s dobrotou? Mám o ni usilovat, nebo je to prostě nějak dané a nemám šanci s tím, co je ve mně, cokoliv udělat?
Podívala jsem se na internet a cíleně hledala, co mi na téma „DOBROTA SRDCE“ řekne tento zdroj všech možných informací. A podivila jsem se: nabízí samé potěšení pro moje oči a hlavně chutě. Dobrota na stole, Babicovy dobroty, škvarková dobrota, dobrota slaný dort, hořčicová dobrota, povidlová a marmeládová dobrota, atd. atd. Mnoho odkazů stále jen na hmotné věci – hlavně jídlo. Takže směr: od druhých, kteří „dobrotu“ vytvoří, nabízejí ji sice pro moje potěšení, ale účelem je jejich vlastní zisk. Tak takovou dobrotu asi sv. Pavel nemyslel.
Po mnoha odkazech konečně nacházím na Víra.cz něco o dobrotě vycházející z mého srdce směrem k druhým – k jejich prospěchu, aniž bych počítala, jaký z toho budu mít zisk já sama. A nacházím zde info o jedné malé vesničce, která byla během druhé světové války během náletů doslova smetena. Mezi "obětmi" byl i farní kostel. Socha Krista vedle kostela přišla o ruce i nohy. Po válce se lidé rozhodli, že kostel opraví, dohodli se ale, že sochu opravovat nebudou. Na patu kříže pak pověsili tabulku, na které stojí:
"Už nemám ruce ani nohy. Od nynějška buďte vy mýma rukama i nohama a přinášejte úlevu a uzdravení zraněnému světu."
Co dělal Ježíš, když chodil po této zemi? Uzdravoval, osvobozoval, těšil, odpouštěl, sytil, dával naději, zastával se slabých, učil… A na závěr rozpřáhl ruce a zemřel. A v jeho konání máme pokračovat my. My máme být jeho rukama a nohama v dnešním světě. Spoléhá na nás a posiluje nás naší vzájemnou podporou na cestě zkoušek a bolestí, které nevyhnutelně přicházejí do našich životů – samota, ztráta někoho drahého, opuštěnost, nemoc, nezaměstnanost, beznaděj, pád, strach, zrada…. Když k druhým, kteří jsou v takových situacích, přicházíme, pomáháme jim zaslechnout Ježíšovo volání: "Pojďte ke mně všichni, kdo pracujete a jste obtíženi, a já vám dám odpočinout."
V takových chvílích Ježíšovu dobrotu transformujeme do sebe, do svého myšlení, do svého konání. A s každým skutkem se tato dobrota v nás umocňuje a sílí.
Přichází mi na mysl dva světci, kteří obětavost spojenou s dobrotou svého srdce přivedli k dokonalosti. Matka Tereza a Sv. František z Assisi. Matka Tereza denně začínala modlitbou a mší svatou. Potom teprve byla schopná jít a být „perem v Ježíšově ruce“. Fascinuje mě např., že brzy ráno hledala na obrovských haldách odpadků odložené novorozené děti, aby je mohla vrátit životu. Dávala naději těm, pro které už na tomto světě nebylo místa. Sv. František se chtěl stát rytířem a jít za svatou církev bojovat. Ale potkal malomocné a jeho život se změnil v neustálou službu lásky a dobroty. Jak se mohly z docela obyčejných lidí stát takové nedostižné vzory?
Každým skutkem lásky, dobroty a současně sebezáporu nechali tu jiskřičku dobrotivosti ve svém srdci rozhořet na obrovský plamen.
Jak je můžeme napodobovat? Myslím, že velmi názorně je to vystiženo v modlitbě sv. Františka „Učiň mě Pane nástrojem“:
…ať lásku vnáším…ať křivdy snáším… ať smírem spojuji ….ať pravdou přemáhám…
ať světlo křesám…ať zářím, ať zářím Tvým pokojem…
A na závěr ještě tip na jedno důležité cvičení v prokazování dobra:
- Neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání. (1Petr 3,9) - Ježíš praví: Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují. Žehnejte a neproklínejte. (Lk 6,28)
Žehnání je ve své podstatě svolávání Dobra, které je větší než já; Dobra, které já sám nejsem schopen vytvořit, způsobit ani ovlivnit. Žehnání je dovolávání se Boha a svolávání Jeho Dobra na nějakého člověka (skupinu lidí atd.).
Žehnání máme praktikovat zvláště jako reakci na nespravedlnost, zlobu, mrzutost a provokaci druhých.
Přeji nám všem, aby mezi námi chodilo mnoho lidí, kteří budou žehnat a svolávat dobro.
A na závěr ještě moje zkušenost s ochotou srdce myslet víc na druhé, než na sebe:
Stavěli jsme dům a dlouho před dostavěním jsme již neměli finance – nevěděli jsme, jak to dokončíme. A ejhle. Kupónová privatizace nám nečekaně vynesla nějakých 6.000,- Kč. Radostně jsme přemýšleli, co z toho bude nejlepší pořídit.
Při vyzvednutí šeku na poště jsem potkala jistou paní, která byla samoživitelkou se 2 malými dětmi. Měla pláč na krajíčku. Právě se dozvěděla, že ji bývalý manžel neposlal žádné peníze a navíc musí za něho zaplatit jeho dluh, jinak přijde o dům, ve kterém s dětmi bydlí. Moc jsem neváhala a dala jí polovinu výtěžku z akcií.
Přišla jsem domů a byla trochu v rozpacích. Jak to teď řeknu? Jak to zvládneme? Předala jsem svou starost o finance i tu paní s jejími starostmi Bohu – víc jsem dělat nemohla.
Ale 10 krásných štěňátek zlaté colie se mi batolilo kolem nohou a já musela přepnout na starosti, co s nimi. Nikdo je nechtěl. Agentura, která slibovala odběr, si to rozmyslela a pejsky nechtějí. Co s nimi? 10 psů na dvoře – to není šance zvládnout.
Večerní telefonát mě překvapil. Volala agentura, že si to rozmysleli, že ta štěňata od nás odkoupí. Zajásala jsem. Tak mi nezůstanou na krku. Ale to nebyl konec. Ráno volala jiná prodejní společnost a nabízeli mi téměř dvojnásobek včerejší nabídnuté ceny. Jako správný obchodník jsem přijala a volala té první nabídce. Ale oni ta štěňata mermomocí chtěli, a tak se sami s tím druhým zájemcem domluvili a štěňata odkoupili. Dostala jsem za ně téměř desetkrát víc, než jsem dala té utrápené paní.
Často si vzpomenu, když se mi nechce něco obětovat, darovat potřebným, jakým způsobem koná náš nebeský Otec.
VY BUĎTE MÝMA RUKAMA I NOHAMA A PŘINÁŠEJTE ÚLEVU A UZDRAVENÍ ZRANĚNÉMU SVĚTU.
Vaše Světluš
maminka 5 dětí, vedoucí Denního stacionáře pro seniory a členka projektu IGNITE
